Ahojte J Tak, dúfam, že ste si posledný dielik vychutnali a poviedka sa vám aspoň trošku páčila J Niektorí ste možno čakali, že sa to bude uberať iným smerom, možno, že bude viac zaujímavejšia alebo bude mať nejaké obrovské zvraty, ale ja som to tak nechcela. Niekedy je menej viac a taktiež sa hovorí "v jednoduchosti je krása." Ja osobne nemám rada nejako priveľmi zložité deje a už vôbec neznášam situácie, keď tomu na konci nepochopím :D Tak preto som sa rozhodla takto. Chcem vám veľmi veľmi poďakovať za tie úžasné komentáre, ktoré som tak nadšene čítala a ktorá ma naštartovala pustiť sa do ďalšej novej poviedky J
Takže ešte raz vám hrozne moc ďakujem a neskutočne si to vážim J
Patrí vám poklona, že ste to vydržali až do konca! J Budem veľmi rada, ak napíšete aspoň kratučký komentár, chcem vedieť, čo si o nej myslíte tak v globáleJ
Diana
Ps: Bez Christiny by to nebolo ani zďaleka nič J Moja ďakujem za trailer :*
"Tom:
Podívám se na hodinky, ukazují, že tu stojím už asi hodinu. Bill je tam dost dlouho, ne? Na to, že si šel jen něco vzít je to vcelku dost. Chviličku tam ještě nervózně přešlapuju, až dokud se neotevřou dveře, ze kterých na mě Bill doslova vyskočí. Jen zmateně ho obejmu.
"Co se děje?" dám ho ze sebe dolů, Bill má tvář úplně šťastnou. Tak to by mě opravdu zajímalo, co se děje.
"Tomi, lásko, stěhujeme se!" rychle mě líbne a znovu obejme. Pokud mám pravdu říct, jsem trochu mimo a vůbec nechápu, o čem to mluví!
"Cože se?"
"Stahujeme! Tome, Wolfgang mi nechal dům v LA! Chápeš to? Bože! To byl vždy můj sen a ... A mít tebe," pohladí mě po líci. V jeho očích je tolik nadšení, kolik jsem už dlouho neviděl. Ach, o mrtvých se nemá mluvit ve zlém, ale alespoň na něco byl ten starý páprda dobrý. Splnil Billovi sen. Mému Billovi ... Akorát, že to musím ještě pořádně rozdýchat.
"Ty se netěšíš?" zklamaně se mi podívá do očí.
"Ale jasně, že se těším, ale ... Musíš mi dát trochu času, víš? Momentálně nevím, kde je sever," usměju se a obejmu ho.
"Bude to pro mě trochu těžké, ale ... Promluvíme si o tom doma. "
"Tak fajn, ale ... Ehm ... Tome, prosím tě, pomůžeš mi?"
Proč v jeho očích vidím omluvu?
"Samozřejmě, s čím?"
"No ... S těmi kufry. Tak mě napadlo, víš, ty věci jsou stále moje a nerad bych je tu nechal. Víš, možná si řekneš, že jsem fakt blázen, ale některé ty kousky mám dokonce stále rád. "
"Jsi blázen," zasměju se, ale samozřejmě jdu za ním. Má jejich nachystané hned před dveřmi, ale ...
Wow! Čekal jsem, že tu bude jeden, dva, maximálně dva a jeden malý kufřík. Úsměv mě hned přejde, když začnu jako malé dítě na prstech počítat: jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct… Dvacet! Dvacet obrovských kufrů!
"Billi, Ježíši, pomátl ses?" káravé ho probodnu pohledem s téměř dokořán otevřenými ústy.
"Dvacet obrovských kufrů?! To si snad děláš srandu! " tak tohle by i vysvětlovalo ten omluvný psí pohled.
"Víš, no ..."
"Tím by si oblékl celé Německo!"
"Vím," odvětí pár tichými hláskami.
"Ach ... Co mám s tebou dělat, "nesouhlasně kývnu hlavou, ale vrhnu se do postupného nakládání obrovských a zejména těžkých obdélníkových věcí do auta. Při tomto se mi zdá i náš nový Jeep miniaturní.